Reflexa

25. května 2014 v 16:09 | Kiwi |  Témata týdne
Ta druhá tvář byla v mém životě vždy. Kdykoli se podívám do zrcadla, vidím ji tam. Jenom koutkem oka, jako by se přede mnou schovávala. Mihne se v pozadí, ale já ji vždycky zaznamenám. Můj odraz tvoří dvě postavy - ona a já.

Mám pocit, že ta druhá holka mě vidí. Sleduju ji pokaždé, když projde kolem zrcadla, a ona pokaždé svůj pohled upírá na mě. Něco je špatně. Neměla by mě vidět. Jsem iluze, stín. Duch zrcadla. Proč se dívá na mě a ne na svůj odraz?

Dnes jsem ji viděla zase. Když se v zrcadle dívám na sebe, skoro ji nezaznamenám. Ale pokaždé když kolem zrcadla procházím, ona tam určitě stojí. Proč je ta osoba v mém zrcadle? Co po mě chce? Neděsí mě to, jen zajímá. Byla bych blázen, kdybych oslovila svoje zrcadlo?

Ta holka je blázen. Promluvila na mě. Určitě mě vidí, o tom není pochyb. Zeptala se mě, proč jsem v jejím odrazu. Jak bych jí to mohla říct. Nemám hlas, neuslyší mě. A i kdyby mě slyšela, nepochopí to. Každý člověk má svůj odraz. Já jsem ten její. Jenomže u mě je nějaká chyba.

Neodpověděla mi. Neodpověděla, ale určitě mě slyšela. Poznala jsem to z jejího výrazu. Po tváři, která je vždycky dokonale nehybá, projel záchvěv překvapení. Jako by nevěřila že mluvím k ní. Asi se mnou nechce nic mít. Proč se mi zdá, jako by v tom zrcadle byla za trest? Jakoby byla ve vězení a čekala, až se zrcadlo rozbije a ona z něj bude moct uprchnout.

Určitě je ze mě zmatená. Jakobych já snad nebyla. Takhle to nemá fungovat. Já mám být neviditelná. Tichá strážkyně, ne děsivý přízrak. A ona si zaslouží vysvětlení.

V koupelně se vznášela bílá pára. Vylezla jsem ze sprchy a omotala se ručníkem. Přistoupila jsem k umývadlu a opřela se o něj. Pronikavě jsem se zahleděla na svůj odraz. A na pozadí jsem ji zase spatřila. Musela jsem se ohlédnout, abych se ujistila, že za mnou nestojí, protože tak zřetelně jsem ji ještě neviděla. Poznala jsem už dokonce i barvu očí. Jsou zelené, jako kočičí. Vlasy má dlouhé, hnědé a zcuchané. Její tělo se jakoby rozplývá, ale poznávám, že má na sobě bílé šaty. Rty má krvavé rudé a tenounké. Na její tváři se snad poprvé objevuje nějaký výraz. Je to úsměv, nebo aspoň jeho náznak. A na zmlženém zrcadle se začínají objevovat slova.

"Jmenuji se Reflexa..."
 


Ehm ehm...

28. dubna 2013 v 14:59 | Kiwi |  Myšlenky,nápady,nálady...
Chtěla bych něco vzkázat všem klukům. Něco, co mi vře v hlavě od loňských prázdnin. Něco, co bych si nikdy netroufla nahlas říct, tak to vykřičím tady do svého privátního blogového vesmírku protože mám jistotu, že to nikdo nenajde.
Mám pocit, že v tom složitém řetězci vztahu mezi klukem a holkou (mužem a ženou), od seznámení po manželství (za manželstvím to samozřejmě ještě pokračuje až k rozvodu nebo ke smrti, ale to rozebírat nebudu),kdy se časem postupně měnily role a úlohy kluků a holek (mužů a žen) až k dnešní podobě, toho klukům (mužům) na práci moc nezbylo.
Možná je to jenom tím, že jsem žena, ale dřív byly mužovi povinnosti daleko větší, od představení až po svatbu (a dále tedy úhrada rozvodového právníka nebo odkazování majetku, záleží kam se se dostanete). Ženy tehdy jenom musely vypadat mile a nevinně a po svatbě se staraly o děti a domov.
Dnes se o sebe ženy umí postarat i bez mužů, umí zajistit sebe i svou rodinu, starat se o dům a o děti a ještě k tomu vypadat atraktivně. Obejdou se bez mužů docela slušně, ale pořád mu ještě jednu povinnost nechaly. Udělat první krok. To je jedna z věcí, které se mi na vztazích v minulosti líbí. Samozřejmě už není jen na mužích, aby se jako první představili, ale nebylo to tehdy příjemné?
A to právě kluci (a myslím, že nejenom ti v mém okolí) neumí. Když se mi líbil jeden kluk, normálně jsem za ním šla a zeptala se ho na číslo. A když jsme spolu chodili asi tak dva měsíce řekl mi, že jsem se mu líbila už dávno, jen neměl odvahu mě oslovit. A to mě tehdy naštvalo. Kluci, holky čekají až je oslovíte.
Z výzkumu, který provedli američtí vědci vyplynulo, že devadesát osm žen ze sta si každého muže, kterého potká predstavují jako potenciálního partnera, pokud tedy není úplně šeredný. Tak jo, výzkum neprovedli američtí vědci ale já, a žen nebylo sto, jenom tři moje kamarádky. Ale pointu chápete.
Nemusíte se bát, že vás odpálkujem, protože každá nezadaná žena je v nitru zoufalá z toho, že je nezadaná. A dvě moje kamarádky ze tří si každýho kluka představují jako svého přítele. A jestli vás tohle nepřesvědčí, tak už nevím co ano.
 


Proč zloduši v pohádkách umírají?

28. dubna 2013 v 14:21 | Kiwi |  Myšlenky,nápady,nálady...
Včera jsem se dívala na Lvího krále (sakra lidi, nesuďte mě!) a všimla jsem si jedné zajímavé věci. Ten nejhorší padouch vždycky zemře, ale ostatní, ti míň zkažení padouši přežijí a na jejich chování se zapomíná. Já vím, že ten největší záporák udělal věci ze všech nejhorší a i když věděl, že prohrál, nechtěl se přiklonit na stranu dobra (nechce se mi věřit, že bych tenhle výraz někdy řekla nahlas), ale je fér, aby si to odnesl jenom on a ostatní vyvázli bez trestu? A taky jsem si všimla, že ten zloduch vždycky zemře jakoby nešťastnou náhodou a ten největší klaďas se ho snaží hrdinsky zachránit. Já nevím, trochu mi to zní jako: "Nepodvolíš se našemu systému, nemá cenu abys žil." A to podle mě trochu vypovídá i o těch "hodných" hrdinech. Co je to za velkorysost, když očistí všechny jeho kumpány, ale zloducha samotného shodí ze skály? Buď všichni nebo nikdo.

The Power of Memories

21. dubna 2013 v 9:04 | Kiwi |  Příběhy
V té místnosti byli jenom oni dva a právník. Seděli u dlouhého mahagonového stolu, každý na jedné straně a právník v čele. Právník byl hubený a mladý, že se mu ani nechtělo věřit, že tenhle kluk má vůbec povoleno něco tak zásadního, jako je rozvedení manželů. Mluvil a mluvil, vypadalo to, že nikdy nepřestane, ale on mu nevěnoval sebemenší pozornost. Seděl opřený na židli a klopil oči, takže vypadal, jako by podřimoval.
Jenže ve skutečnosti bedlivě sledoval ji. Seděla naproti němu a nepřítomně sledovala právníka. Z jejího zevnějšku se nedalo vyčíst, jaký má z toho všeho pocit.
Byla perfektně upravená jako vždy. Blond vlasy měla vyčesané do uhlazeného drdolu. Seděla na židli úžasně rovně a sebevědomě, v tom svém šedém kostýmku. Rty měla namalované tmavě červenou rtěnkou. Ten odstín si dávala vždycky, když měla nějaké důležité jednání, dokonce té rtěnce začala říkat "podnikatelská". Na nose jí seděly brýle s červenými obroučkami, které ohraničovaly její úchvatně modré, perfektně nalíčené oči. Ty oči mu byly tak blízké. Znal je tak důkladně, že věděl i o těch zelených flíčcích ve tvaru kosočtverce, které se jí v nich objevovaly, když se podívala do slunce. A právě ty oči ji prozradily. Ten pohled, jakým se dívala na právníka, na své nehty nebo na hodinky (a dokonce jí přistihl, jak si prohlíží i jeho, což ho búhvíproč potěšilo). Nebyla šťastná, vůbec ne. Nedělala to s ďábelským potěšením, spíš s melancholickým smutkem. Dbala o sebe, to ano, ale ne proto, že by chtěla vypadat dobře, jen proto, že to byl její zvyk.

Nelíbilo se jí to. Věděla, že se s ním bude muset setkat, aby podepsali papíry, ale vůbec se jí to nelíbilo. Proč by měla být ráda, že jejich vztah končí? Byla smutná. Nechtěla si to přiznat, ale upřímně ji mrzelo, že se s ním rozvádí. Seděl na židli uvolněně a jakoby nepřítomně, ale občas zahlédla, jak zvedl oči a zadíval se na ni. Byla si jistá, že je upravená dokonale, ale i přesto měla strach, že by na jejím zjevu našel něco, co by prozradilo, jak mizerně se cítí. A ona sama chápala, proč si ji prohlíží. Taky to k němu její pohled pořád táhlo. I když on to nemusel dávat tak okatě najevo.
Vypadal zanedbaně. I když mu ta zanedbanost slušela, měla radši jeho obvyklý vzhled. nevěřila, že by se snažil tak vypadat, prostě mu na chvíli přestalo záležet na tom, jak působí svým vzhledem. Vlasy jako by mu za těch pár týdnů nabraly ocelovější nádech než obvykle. Na bradě vyrůstalo několikadenní strniště. Oči měl přimhouřené, jako by se díval proti větru. Košili měl pomačkanou a dva horní knoflíky rozepnuté, kravatu uvolněnou, sako nebylo zapnuté. Nevypadal jako ti filmoví muži, které rozvod naprosto zdevastuje tak, že o sebe odmítají pečovat, ale taky nevypadal, že by mu to bylo jedno. Prostě měl už pár dní na mysli něco jiného než vzhled. Ale i přesto, že se o sebe nestaral mu to (k její velké smůle) pořád slušelo.
No tak počkat. Co je to za myšlenky? Musí se okamžitě začít soustředit na něco jiného. Očima klesla k desce mahagonového stolu. Všimla si papírů, které měl právník u sebe. Tak tyhle cáry za pár okamžiků zruší jejich svazek. Pomalu zvedla oči a jejich pohled se střetl. Viděla, jak nepatrně zvedl jeden koutek. Ten malinký pohyb vrátil její vzpomínky o několik let zpět do minulosti.

Seděli na dece v parku. Bylo krásné letní odpoledne. Přednášky skončily, měli spoustu času pro sebe. On se opíral o strom a ona mu ležela na klíně a nechala si hladit vlasy. Předčítal jí jeden Shakespearův sonet, když spatřili nedaleko od nich postávat shluk slavnostně oblečených lidí. Bylo jim jasné, o co se jedná, když uviděli postavu v bílých šatech držící se za ruce s mužem v obleku. Ještě hodinu po obřadu jen tak leželi a povídali si o sňatku a hodnotě manželství. Shodli se na tom, že je to v podstatě zbytečná věc. Vždyť když se dva milují, nepotřebují na to nějaký kus papíru. Je to láska, ne manželství, co zaručí, že vztah bude šťastný.
"A my budeme šťastní," řekl tehdy.
"Navždy."
To ještě netušila, že přesně za půl roku ji ve stejném parku, na stejném místě požádá o ruku. A ona řekne ano.

Ta vzpomínka ho přepadla zničeho nic. Neměl čas se na ni připravit, ani nevěděl, proč na ni pomyslel, když se na něj podívala tím jejím pronikavým pohledem. Vypadalo to, jako by ji taky zaskočila nějaká silná vzpomínka, protože zase hleděla do prázdna a nepatrně se jí zvedl koutek. Najednou se jí pohled vyjasnil a ona na něj pohlédla a roztáhla rty v široký úsměv. V očích jí zajiskřilo. On se taky upřímně usmál, i když musel vypadat jako pitomec. Matně slyšel, jak se právník ptá:
"Jestli jste si jisti, že chcete váš svazek rozvázat, podepiště se prosím tady a tady."

Nedočkavost...

13. dubna 2013 v 13:50 | Kiwi |  Témata týdne
Víte, tohle téma se mi nelíbí. Nemám k němu vůbec co napsat. Když se na to slovo podívám, všechny myšlenky se mi zatoulají bůhví kam a já se neobtěžuju je hledat, skládat a vytvořit tak alespoň jakštakš smysluplný článek. Bože, jak já se těším na další téma. Už aby tu bylo, aby na mě nekoukalo tohle protivné slovo. No tak... Jaktože to trvá tak dlouho? Tohle téma je pitomé!! nedočkavost vůbec není můj problém, já jsem trpělivá ažaž. No tak, ať už je pondělí!!! Já už chci pondělí! Pitomá nedočkavost....

Šipky

3. dubna 2013 v 16:18 | Kiwi |  Témata týdne
Tak píšu na TT. Nemá to moc společného s tématem šipky, ale bylo to první, co mě napadlo (ano, jse trochu divná). Doufám, že se vám to nebude líbit, protože to je účel povídky.

Chodbou se ozývaly veselé výkřiky, smích a povykování. Všichni stáli ve skupinkách a dobře se bavili. Občas se na mě někdo podíval, ale jen tak úkosem, jako se člověk dívá na rozjetou žábu na silnici. Chodba byla plná spolužáků, všichni se tlačili všemi směry, naráželi do mě a ani se neotočili, když mi vyrazili učebnice z rukou. Konečně jsem se dostala přes ten šumící dav ke své skříňce. Bože ne, už zase! Na skříňce visela moje školní fotka. Byla celá pozohýbaná a potrhaná. Přímo mezi očima byla připíchnutá šipka. Rychle jsem fotku sundala a hodila ji do skříňky. Podívala jsem se na rozvrh a vzala jsem si učebnice, pak jsem zavřela kovová dvířka. Tam, kde k nim byla šipkou připíchnutá moje fotka byla miniaturní dírka. Zase to bude na mě. Rychle jsem prošla chodbou a zamířila do další učebny. Přišla jsem tam první, protože jsem neměla kde jinde trávit čas. A hlavně jsem neměla s kým. Posadila jsem se do zadní lavice, a protože jsem měla čas, otevřela jsem dějepis a četla si. Dějepis mě bavil asi ze všech předmětů nejvíc, a taky mi asi nejlíp šel. Vždycky jsem si myslela, že se mám snažit učit se co nejlíp, abych pak měla dobré známky. Ano, to platilo na základce. Když jsem letos nastoupila na střední, všechno se změnilo. Níkdo se se mnou nebavil, dokonce moje nejlepší kamarádka odešla a přidala se k partě roztleskávaček. A to jenom proto, že jsem chytrá? Ne, je to určitě proto, že jsem z chudé rodiny. Nebo kvůli těm mým stehnům. Nebo pihám. Nebo zrzavým vlasům. Ne, určitě za to mohou ty brýle. Najednou do třídy přišly ne dvě, ne tři, ale všechny holky z týmu roztleskávaček.
"Bože podívejte se holky, ona se už zase šprtá!" ukázala na mě jedna.
"Určitě už umíš látku na druhý pololetí dopředu, že Woodsová!" rýpla si druhá "Víš co, to znamená, že tohle už nebudeš potřebovat," řekla a smetla mi z lavice všechny sešity. Ach ne, z jedné učebnice vypadl linkovaný papír, na který jsem kdysi napsala kraťounkou básničku.
"Copk to tu máme? Pane bože Woodsová, taková romantická duše, to jsem netušila! Podívejte se holky, jak nám Alison básní! Co to vidím?? Úzkostné vdechy, polibky noci, Woodsová, ty ses dala na erotickou poezii?!" předčítá básničku třídě, která se už naplnila všemi studenty. Jsem úplně rudá ve tváři. Tak moc, že se ani nemzmůžu na nějakou kloudnou odpověď. Na řasách cítím první slzu a jen silou vůle ji nutím, aby nesklouzla po tváři. To bych si dala. Jenomže roztleskávačka si toho všimne.
"Bože Woodsová, ty jsi uřvánek, to vůbec nechápeš srandu?"
Rychle se zvedám, sbírám učebnice a vyběhnu ze třídy. Slyším za sebou, jak roztleskávačky vyřvávají po celé třídě něco o tom, že "se běžím vyplakat k mamince". Už toho má dost. Posledního půl roku je to takové pořád dokola. Už ani nebráním slzám, aby netekly. utíkám chodbou. Všichni by nejradši, abych umřela. Vlastně by to tak bylo nejlepší. Mámě bych ušetřila spoustu starostí, táta by mě nemusel živit a měl by víc peněz na pivo, sourozenc by se o mě nemuseli starat. A tak se přes clonu slz začnu usmívat. Vím co udělám. Bude to tak nejlepší pro všechny. A kapitánka roztleskávaček tak dostane co chce. Běžím ke skříňce a trhnutím ji otevírám. Na dně se mezi kapesníky a papírky válí ta šipka. Popadnu ji a běžím na holčičí záchody. Vlezu si do jedné kabinky, protože se na sebe v tom velkém zrcadle nemůžu dívat. Sklopím prkýnko a posadím se. Chvíli se ještě třesu a zhluboka dýchám. Pak zvednu šipku a nastavím ruku. Zavřu oči, protože nesnáším pohled na krev, naposledy se nadechnu a špičkou šipky si zajedu do tenké kůže na zápěstí.

Kvůli knížkám nenávidím svůj život

3. dubna 2013 v 15:42 | Kiwi |  Myšlenky,nápady,nálady...
Mám jeden takový problém. Strašně nenávidím knížky, jsem z nich úplně zoufalá. A dneska mě napadlo, proč se s toho nevypsat, že?
Nesnáším, jak se někdy kvůli knížkám cítím!! Neříkám, že čtení knížek není skvělý, já miluju čtení, ale nakonec si vždycky na posledních stránkách každé dobré knížky uvědomím, že v porovnání s hlavním hrdinou/ hrdinkou můj život nestojí za nic. Protože si přiznejme, že ve srovnání s kouzlem, které knížky mají, jsou naše životy nudné. Narozdíl od knížek je skutečný svět naprosto předvídatelný a monotóní. Většina lidí se s tím naštěstí dokáže smířit. Přestaneme hledat tu skříň co vede do Narnie, nebo čekat, až nás vyzvedne Hagrid. A i když víme, že bychom měli být vděční za to co máme (někdo takové štěstí vůbec nemá, pomyslete na děti v Africe, co by za to jiní dali, blá blá blá, a tak dále a tak dále), stejně si na konci každé knížky pomyslíme: Proč nemůžu taky zažít něco takového?

(I když, pokud se jedná např. o Hunger Games, nebo cokoli od Stephena Kinga, pomyslíme si jen něco jako: No do prdele!! ;)

Sklad vzpomínek

14. února 2013 v 17:15 | Kiwi |  Témata týdne
Stařec se shrbil nad psacím strojem. V tuto noční hodinu už bylo těžké psát. Světlo v lampě skomíralo a vrhalo na potištěné archy papíru děsivé stíny. Byl vidět už jen těžký dubový stůl, na něm listy zažloutlého papíru popsané odhora dolů, telefon, tiskací stroj a starce. Psal a psal, listy mu padaly z přeplněného stolu a odlétaly do tmy. Najednou se ke stolu protáhl kužel světla. Někdo otevřel dveře. Štíhlá silueta vklouzla do místnosti. Stařec nejevil o osobu žádný zájem dokud nepčišla k jeho stolu. Ve světle lampy byla teď poznat mladičká dívka, oblečená v uniformě jako letuška. Položila starci ruku na rameno a pohladila ho. Nevěděla, jaké to je, jenom sedět celý život za strojem a psát.
"Pane, posílají vám zprávu," řekla mile a podala starci složený lístek.
Stařec svýma třesloucíma rukama lístek rozložil:

"Šel spát. Potřebuji sen. M"

Stařec se zvedl. Čtyři nohy se se zavrzáním odsunuly od stolu. Stařec sáhl do kapsy, vyndal malou tyčku a rozložil ji do mohutné hole. Druhou rukou vzal ze stolu lampu. Šoural se směrem odkud přišla slečna. Světlo ozářilo řadu kartoték. Stařec si je chvílo prohlížel, pak našel tu, co hledal. Vytáhl z ní složku a dobelhal se zpět ke stolu. Slečna zatím utřídila všechny listy.
"Mám je dát do složky pane?" zeptala se.
Stařec pokývl hlavou.
"Mindy, nezapomeňte na ně napsat čas. Je půl desáté večer. A dejte to do kartotéky. A jestli tm není místo, vemte první složku od začátku a odneste ji k Zapomenutí. Tady ve Vzpomínkách už pro ni není místo," zachraplal stařec.
Slečna pokývla hlavou a mladým krokem odešla. Ještě než opustila místnost, dala listy do kartotéky. Na druhé straně vzala první složku. Ještě než zabouchla dveře, usmála se na starce.
"Užijte si volno Paměti, teď to za vás na chvilu vezmou Sny," a zavřela dveře.

Dear life, fuck you...

12. února 2013 v 16:55 | Kiwi
Víte co? Tak si třeba všichni naserte!!!! Srali jste mě, serete mě a budete mě srát celej zbytek mýho života!!!Já vím, že nejsem vychrtlá jak modelka, chytrá jak Einstein, vtipná jak chleba s máslem a můj jedinej talent je vytrhat si obočí tak, aby jedno vypadalo jako chlapský a druhý ženský, ale mě je to u prdele!! Já bych se tady vůbec nemusela ztrapňovat! Mohla bych se prostě odhlásit a už nikdy si s tím nelámat hlavu. Ale to né ty krávo, ty ses to prostě potřebovala dozvědět. Ty se prostě musíš ve všem šťourat a rejpat, jenom abys pak objevila něco, co tě vytočí! A víte co??? Seru na vás! Vy byste taky ztratili trpělivost, kdybyste čtrnáct let předstírali, že jste pořád šťastní, nic vás nerozhází a jste tu pro každýho!!! Ale víte co??? JÁ NA VÁS SERU!!!

Kam dál